Přes Brdské kopečky do Hořovic

Na druhý prodloužený víkend v květnu jsme chtěli vyrazit někam na sever k Českosaskému Švýcarsku, nakonec nás odradila těžkopádnost přístupu do těchto končin. Místo toho jsem vymyslel jednoduchý výlet na kolech z Prahy přes Brdy až kam se dostaneme . Tedy samozřejmě obrazně, protože Marťa by chtěla skončit někdy po padesáti kilometrech, takže jsem cíl pevně stanovil v Hořovicích, od kud nám jel přímý spoj vlakem zpět do Prahy.

Ráno jsem přišel z práce a našel Marťu už pobíhající po bytě. Po všech nezbytných přípravách a vysvětlení cesty jsme kolem desáté vyrazili. Jeli jsme po stejné cestě, jak jsem jel na Cukrák, tzn. dolů k Vltavě, dále kolem ní až na Zbraslav a poté nahoru, kde jsme se napojili na cyklostezku. Z Cukráku jsme dojeli přes Jíloviště na rozcestí Za cihelnou, kde Marťa zchroustala na pěkné lavičce chleba.

Dál už jsme jeli po červené cyklostezce (jedné z cykloturistických tras na Mníšecku) až na Skalku nad Mníškem pod Brdy. Cesta to byla příjemná, v lesích sem tam do pořádného kopce. Někdě v Černolicích jsem si všiml, že má Marťa nějakou špatnou náladu. Když jsem se jí ptal, zda je to kvůli hladu či kopcům, odpověděla, že jí už kopce vůbec nevadí . Důvod jsem nakonec zjistil později, jako obvykle to byl hlad . Na Skalce jsem jí koupil ve stánku pivko a klobásu a byla spokojená.

Při výjezdu ze Skalky na nás spadlo pár kapek, ale jinak bylo celý den pěkné počasí i když bylo trochu dusno. Dále jsme kopírovali cyklostezku s číslem 8129 či červenou turistickou značku – prostě zhruba po hřebeni Brd. U Jeleních Palouků mi Marťa řekla další hlášku dne, když jsme k nim zbytečné sjeli a museli vyjet zase nahoru k silnici (mohli jsme jet dále z Vysoké jedle po asfaltce) – hláška zněla zhruba takto „Já už s tebou nebudu jezdit po takových cestách. Nejsou tady vůbec žádné hospody“. Chvili ještě licitovala, že se nemůže nikde občerstvit, sednout a odpočinout, ale pak jí nezbylo nic jiného než šlapat nahoru. Naštěstí za to byla později odměněna krásnou rozhlednou na Studeném vrchu s výhledem na Brdy a okolí.

Z rozhledny jsme pokračovali po červené turistické značce, což zrovna nebyl cyklistický terén, ale Marťa řekla, že chce na vrchol Kuchyňka kvůli výhledu (když už je prý tady). Na Kuchyňce výhled nebyl, protože tam byly vzrostlé stromy, cesta byla téměř nesjízdná na kole, pěkné stoupání, ale nakonec se nám tam líbilo.

Dále po hřbetu byly i pěkné výhledy na obě strany masívu Brd. Pokračovali jsme po červené, od rozcestí Pod Provazcem už po asfaltové lesní cestě. U Křižatky jsme to zkrátili po lesní cestě přes Běřín do Jinců. Tam jsem musel Marťu přesvědčovat o krásné trase vyznačené cykloturistickou stezkou vedoucí přímo do Hořovic. Nakonec se podařilo, když jsem ji připomenul ranní hlášku o kopcích. Moc se mi v okolí Jinců libilo, všude zelené lesy, kopce, klidné vísky, prostě pohoda v zapadákově . V Hořovicích mi Marťa zapózovala u tamního zámku a valili jsme na vlak. Stihli jsme ho tak akorát .

Za celý den jsme ujeli přes osmdesát kilometrů a byli jsme docela unavení, plánovaný losos na večeři jsme odložili a po pár rohlících s tvarůžkovou pomazánkou jsme zalehli do hajan.

Odkazy na mapy: